Prof. Hanzlíček patřil k největším duchům naší medicíny. Zcela mimořádně a nezapomenutelně se zapsal do našich životů, byl velkým člověkem, odborníkem par excellence, psychiatrem, který v mnohém ohledu neměl obdoby. Narodil se 22. února 1916 v Plzni. Medicínu studoval na Karlově univerzitě. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 byl odvlečen okupanty do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po návratu byl zaměstnán jako traťový dělník, po večerech vyučoval na jazykové škole. V roce 1943 přešel do Interfarmy jako knihovník a dokumentarista. Po promoci v roce 1945 sloužil na vojně mimo jiné u českého útvaru UNNRA v Hamburgu. V roce 1947 nastoupil na Psychiatrickou kliniku Prof. Myslivečka jako asistent. Odtud po krátkém působení v Bohnicích přešel v roce 1954 jako primář do Psychiatrické léčebny v Dobřanech. Zde si vybral oddělení nejtěžších pacientů a radikálně zhumanizoval zacházení s pacienty, zmodernizoval jejich léčbu a intenzívně se zabýval rozvojem a možnostmi rehabilitace a psychoterapie psychotiků. Byl skvělým primářem, dokázal pro reformu psychiatrie a pro své ideály nadchnout mediky, lékaře, a mnohé ošetřovatelky a ošetřovatele.

S příchodem éry psychofarmak vrhl se s ohromným rozmachem do oblasti psychofarmakologie a biologické psychiatrie vůbec. V roce 1958 se Prof. Hanzlíček stal asistentem Psychiatrické kliniky Ústavu pro doškolování lékařů, kde záhy obhájil kandidátskou dizertační práce a v roce 1961 za významného přispění J. Prokůpka a O. Janoty založil s úzkou skupinou spolupracovníků Výzkumný ústav psychiatrický (nynější Psychiatrické centrum) v Praze. V roce 1961 se Prof. Hanzlíček habilitoval a v roce 1963 získal doktorát lékařských věd. Přesto, že ho vědecká rada Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy navrhla na jmenování profesorem již v roce 1972, dočkal se tohoto jmenování až nedlouho před smrtí, která přišla 20. ledna 1982 po zákeřné nemoci.

Prof. Hanzlíček byl po celý život přitahován nejhlubším tajemstvím psychóz, kterého se zmocňoval ze všech stan, biologickým přístupem počínaje a nedostižnými rozhovory s chroniky, jež jsou zachyceny na videozáznamech, konče. Prof. Hanzlíček přesto, že byl biologickým psychiatrem, byl fascinován psychoterapií, byl znalcem díla Freudova, Fromm-Reichmanové a dalších. Ukládal je ke studiu mladším sekundářům, které zároveň vysílal na psychoterapeutické tréninky a nutil je poznat sebe sama v jungovském slova smyslu. Ve VÚPs inicioval rozsáhlý výzkumný program v oblasti sociální psychiatrie. Byl to polyglot, jemuž nebylo v naší psychiatrii rovno. Ovládal 16 jazyků, z toho 8 plynně. Zanechal po sobě originální práce v oblasti sledování biochemických změn v průběhu konvulzivní a komatózní terapie, studium psychiatrických otázek toxoplazmózy, práce o změnách poměru ADP:ATP a pyknotického indexu leukocytárních jader u psychotických nemocných (popř. vlivem léčby antidepresivy, neuroleptiky a nootropiky), monografii "Biologická psychiatrie psychóz" a především fenomenální a zcela ojedinělou Psychiatrickou encyklopedii, čítající na 3000 stran, nehledě na jmenný rejstřík stovek významných psychiatrů světa, rejstřík věcný a dodatky. Prof. Hanzlíček byl vynikajícím didaktikem, originálním přednašečem, zanechal po sobě mnoho žáků a následníků, kteří jsou mu stále vděčni za nesmírně humánní a takřka přátelský přístup, při kterém dokázal předávat své bohaté zkušenosti nejen z oboru, ale i z filozofie života a poznání. V této sféře byly jeho schopnosti prakticky nevyčerpatelné.

Prof. Hanzlíček byl ctitelem klasické hudby, obdivovatelem Beethovenova titánství, pokorným posluchačem Brucknerových symfonií a heroismu Wagnerova. Prof. Hanzlíček byl genius. Byl to gigant. Ve větší společnosti se však cítil osamocen. Jeho robustnost byla jenom rubem hluboké plachosti, zklamání z lidí a vědomí pomíjivosti lidského hemžení.

Když byl v rámci praktik komunistického režimu odvolán z funkce ředitele VÚPs v roce 1981, neúnavně pracoval na dokončení uvedené Encyklopedie, obnovoval si znalosti japonštiny a věnoval se dále své plodné práci. Do poslední chvíle se setkával s úzkým okruhem svých nejvěrnějších přátel a kolegů. Profesor Hanzlíček nepochybně patří k těm pozoruhodným postavám Karlovy univerzity, kterým nebylo za života dopřáno dostat se na výsluní univerzitního života. Přispěla k tomu i jeho určitá plachost ve vztahu k lidem a svérázný přístup k autoritám, rituálům, poctám a formalitám. V kontaktu se světem předešel (zejména v oblasti psychiatrické diagnostiky) o mnoho let své domácí současníky. Byl univerzitním profesorem par excellence, vzdělancem, jehož příslušnost k akademické obci zůstane pro Univerzitu Karlovu navždy ozdobou.