Prof. Pavel Grof se narodil v roce 1935 v Brně. V roce 1959 ukončil Lékařskou fakultu UK v Praze a nastoupil do Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, odkud v roce 1962 přešel do Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze-Bohnicích. Zde pracoval ve výzkumné skupině funkčních psychóz a psychofarmakologie.
Od roku 1968 žije v Kanadě, kde od počátku pokračoval ve studiu biologických aspektů afektivních poruch. V letech 1974–1977 se podílel na založení a organizaci Kliniky afektivních poruch na Univerzitě v Torontu a byl účasten při rozvoji obdobných pracovišť i na jiných kanadských univerzitách.
Období let 1977–1978 strávil jako visiting scientist v National Institute of Mental Health ve Washingtonu, zpočátku v oddělení klinické neurofarmakologie s Dennisem Murény a později na psychologickém oddělení s Fredem Goodwinem.
 V roce 1982 se stal ředitelem výzkumu a vzdělávání v Hamilton Psychiatric Hospital, jenž byl přidruženým fakultním ústavem při McMaster University, kde rozvinul vědecké aktivity v rámci psychobiologie a vytvořil centrum pro výzkum a vědecký výcvik.
 V letech 1985–2000 byl expertem Světové zdravotnické organizace v sekci Duševní zdraví a předsedou expertní komise a pracovní skupiny pro psychotropní drogy.
 Od roku 1988 do roku 1993 byl klinickým ředitelem Royal Ottawa Hospital a současně řídil klinické a výzkumné aktivity v oblasti poruch efektivity.
 V současné době řídí Centrum pro poruchy nálady v Ottawě, je profesorem psychiatrie na Univerzitě v Torontu a přednáší na řadě pracovišť i v evropských zemích.
 Prof. Grof je světově uznávaným expertem zejména ve výzkumu bipolární poruchy, je mj. průkopníkem lithiové profylaxe bipolární poruchy a spoluzakladatelem mezinárodní organizace zaměřené na její výzkum (IGSLI). Publikoval více než 400 prací a tři monografie a obdržel několik prestižních národních a mezinárodních vědeckých cen a vyznamenání.
Po celou dobu své emigrace vyvíjel maximální úsilí směřující k rozvoji českého vědeckého výzkumu, podařilo se mu proškolit a uvést na mezinárodní scénu řadu českých badatelů. Jeho kolegové a žáci si ho váží pro jeho noblesní osobnost s nevšední empatií s laskavým charizma. Fascinující je jeho neutuchající zápal pro vědu, touha po poznání, odvaha riskovat a pouštět se i do těch oblastí výzkumu, k jejichž vyústění vedou cesty velmi úzké a klikaté. Na nich ho celoživotně provází ohromná systematičnost, hluboké vzdělání a znalosti z psychologie a psychiatrie a porozumění metodám statistiky.